Rozhovor s MUDr. Michaelou Šimkovou pro server Vitalia.cz "Akutní medicína jde mílovými kroky vpřed, ale chronické nemoci léčit neumíme"

Akutní medicína jde mílovými kroky vpřed, ale chronické nemoci léčit neumíme

Autor: Taťána Kročková (Vitalia.cz) 

12. dubna 2019

Michaela Šimková vystudovala klasickou medicínu. Pacienty však léčí stravou, tradiční čínskou medicínou a s ohledem na psychosomatiku. Svou cestu od klasické k alternativní medicíně přiblížila v našem rozhovoru.

Zdraví v souvislostech. To je pohled, kterým se Michaela Šimková snaží dívat na člověka. Ctí klasickou západní medicínu, ale současně potřebuje vidět i z jiných úhlů pohledu. „Dává smysl obohatit své vědění i o systémy, které vycházejí z přírodní medicíny, třeba i z jiných kultur, kde se dochovalo velmi staré vědění a filosofie, které tu byly mnohem dříve,“ říká lékařka a průvodkyně, jak sama sebe označuje.

V současné době se hodně věnujete dietetice a stravě. Nakolik je pro tělo důležité to, čím jej živíme?

V dietetice tohoto času vládne naprostý chaos. Je to paradoxní. Žijeme v době nadbytku a lidé nevědí, co mají vlastně jíst. Jsou zmatení protichůdnými doporučeními a všelijakými extrémními směry. V tomto je třeba zachovat zdravý selský rozum a podívat se třeba na to, co jedli naši předkové, trochu se pročistit a udržovat se svým tělem kontakt, aby ono potom mohlo být tím nejlepším rádcem, co je pro nás vhodné a co ne. A pokud to zatím nedokážeme, je dobré se poradit s někým rozumným, kdo má odpovídající znalosti a komu důvěřujeme nejen jako odborníkovi, ale i jako člověku.

Existují nějaké univerzální rady?

Samozřejmě existují všeobecné rady, jak být zdravý a dobře jíst. Jednou z takových zaručených rad je „jez do polosyta“ anebo „dobrého pomálu”. Ideální je vyvážená strava. Mít zastoupené komplexní polysacharidy, ovoce, zeleninu a dobré zdroje bílkovin, ať už z rostlinné, nebo živočišné říše. V současné době jsme evidentně přecpaní hlavně rafinovanými sacharidy, tak je potřeba tomu dát pozornost a vědomě z jídelníčku sacharidy ubírat. Přednost by samozřejmě měla mít přirozená strava, nikoli průmyslově zpracované potraviny. Je dobré nejít zbytečně do velkých extrémů, pak se může stát, že se tělo vychýlí z rovnováhy a obtížně se dostává zpět.

A jak se stravujete vy?

Já sama volím stravu nízkosacharidovou. Živím se hromadou zeleniny nejrůznějšího typu, k tomu trochu ovoce (hlavně bobulí). Nejím lepek (mám celiakii), jím velmi málo mléčných produktů a i z toho mála upřednostňuji výrobky z kozího mléka. Masa jím jen velmi málo, hlavně krůtí, králičí, ryby, občas si dám vývar z kostí. Mám ráda ořechy a semínka všeho druhu a naklíčené cokoli, miluji kvalitní tmavou čokoládu. Zásadní je pro mě hlídat si zdroj a vědět, odkud jídlo, které jím, pochází. Doporučuji všem na to dbát hlavně u masa. Maso z běžného supermarketu nejím. Kdybych neměla celiakii, jedla bych z lepkových věcí asi žitný kváskový chleba, občas ovesné vločky, ale pšenici a výrobky z ní bych vynechala komplet také.

A co potrava duše?

Svou duši můžeme sytit tím, co nám dělá dobře, co nás v životě naplňuje a baví, z čeho naše srdce plesá. Důležité je mít dobré vztahy, cítit lásku vůči svým blízkým i vůči sobě, potkávat v životě humor a umět být nad věcí.

Ne vždy se to daří…

No samozřejmě, to se mi to povídá, ale ptáte se na to, jak si myslím, že by to mělo být. Když svou duši nesytíme tak, jak bychom mohli a měli, a když v tomto směru strádá, můžeme to začít řešit jinak. Třeba zajídat sladkostmi, mlékem a mléčnými výrobky, zmrzlinkami a čokoládičkami. To je taky takový pseudosytič duše. Nebo pak větší kalibr – cigarety, alkohol, drogy a tak…

Vystudovala jste klasickou medicínu. V čem pro vás byla přínosem?

Ano, vystudovala jsem klasickou medicínu a celé studium bylo pro mě se zatajeným dechem fascinací toho, jak lidské tělo funguje. Moc mě to bavilo, až na ten šílený stres z množství toho všeho, co musíte do té hlavy nacpat, a z některých profesorů, kteří si léčili na studentech své mindráky.

Celé studium medicíny mi dávalo velký smysl, ale horší byl nástup do praxe a srážka s realitou. Zjistila jsem, že vlastně na pacienty nemáte vůbec čas, stále píšete nějaké papíry, vyřizujete různé věci a léčit musíte dle toho, jak diktuje farmaceutická lobby – víceméně se nepřipouští nic jiného než farmaka. Tak jsem si v tom celém začala hledat svoji cestu…

Jakou cestu jste pro sebe našla?

Víte, ono když sedíte v ordinaci nebo pracujete v nemocnici, musíte narazit na to, že najednou uvidíte, že se teorie a praxe často rozchází. Že vyléčit někoho je skutečně kumšt, a když vám jde skutečně o to hledat, co pomáhá, nemůžete najednou zůstat stát na místě a spokojit se s tím, co jste se naučila. Hledáte dál. Souvislosti, další léčiva, studujete další systémy, jestli třeba nezahlídnete nějaký účinný model na tu či onu nemoc.

A pak nastává ten silný okamžik, kdy máte na vybranou. Buď zůstat tam, kde jste, a spokojit se s tím, že budete léčit tak, jak diktuje moderní medicína, anebo se na vlastní pěst vydáte dál a budete hledat v jiných vodách. To s sebou ale samozřejmě nese úskalí toho, že někdy musíte přezkoumávat své systémy toho, čemu jste doposud věřili, a revidovat, a třeba i poopravovat. A pak samozřejmě doživotně studovat. A to všechno už lehké není…

Takže jste medicínský odpadlík?

Asi bych tomu neříkala medicínský odpadlík, spíš ten, kdo potřebuje vidět i z jiných úhlů pohledu, protože mu dává smysl obohatit své vědění i o systémy, které vycházejí z přírodní medicíny, třeba i z jiných kultur, kde se dochovalo velmi staré vědění a filosofie, které tu byly mnohem dříve.

Jak byste stručně srovnala klasickou a alternativní medicínu?

Já klasickou západní medicínu ctím a vážím si toho, že jsme došli do doby, kdy je možnost neuvěřitelných technologií. Akutní medicína jde mílovými kroky vpřed, ale chronické nemoci léčit stále neumíme. Tam bych viděla to pole inspirace od jiných systémů, jako je ájurvéda, čínská medicína, bylinkářství a podobně, protože tam už musíte zapojit jiné mechanismy myšlení.

Nejde jen o to opravit to, co se rozbilo, ale tam už vstupuje do hry psychosomatika, rodinné systémy a systémy našich hodnot. Tam se musíme dívat na člověka jako bytost bio-psycho-socio-energo-spirituální a všechny tyto její aspekty brát v potaz. A studiem medicíny čínské i našeho evropského bylinkářství a propojením s psychosomatikou dostávám mnoho odpovědí na své otázky. I v praxi se ukazuje, že kombinace moderní medicíny s jiným úhlem pohledu mým pacientům a studentům velmi prospívá. A samozřejmě je pro mě důležitá dietetika, kterou ladím každému na míru a která má v léčbě chronických onemocnění zásadní místo.

Mám zkušenosti, že člověka mnohdy vlastní problémy, ať už zdravotní, či jiné, přivedou k tomu, že se začal zajímat o zdraví a pomáhat druhým. Bylo tomu tak i u vás?

Ano, samozřejmě jsem se s tím potkala, ale nebylo to úplně primární. Do svých pětatřiceti let jsem byla úplně zdravá, až na nějaké sportovní úrazy. Pak ale přišlo náročné období vyčerpání, přepracování, rozvod, stěhování a podobně, a to všechno, sečteno se syndromem vyhoření, se na mém zdraví velmi podepsalo. Prošla jsem si těžkým a nemocným obdobím, ale samozřejmě mi to i dost dalo.

Když se vrátím k psychosomatice – nakolik se jí věnuje dnešní medicína? Co spousta těch pacientů, kteří jsou považováni za skutečné hypochondry a lékaři jim jejich potíže „nevěří”?

Současná medicína se psychosomatice věnuje již více než dříve, ale stále je to málo. Myslím si, že kdyby to byla běžná součást lékařské praxe, bylo by to krásné. Ale to v systému tak, jak je nastaven, v podstatě ani z časových důvodů není možné. Mnoho potíží skutečně takzvaně funkčních, a tedy i psychosomatických, se objevuje i přes to, že nález moderních vyšetřovacích metod je nulový. Lidem prostě bývá zle. A to je právě často kámen úrazu. Pacienti se s těmito potížemi vlastně nemají kam obrátit. Mnoho takových mám ve své praxi. Tam je pak skutečně potřeba komplexního přístupu.

Mám trochu pocit, že se psychické příčiny nemocí považují za jakési lidské selhání a cosi, co není hodno léčby. Pacient se pak odkazuje k psychologům či psychiatrům s tím, že mu vlastně nic není, ale ono mu právě něco je.

Ano, přesně tak to je. Problém je ten, že současná společnost je nastavena na šílený tlak a rychlost a naše těla to prostě nedávají. Stále reagují starým způsobem typu lov a boj a na obrovský každodenní stres nejsou nastavena. Stresové hormony nejsou spalovány pohybem, nemáme ani čas řádně regenerovat, usínáme před televizí a cpeme do sebe mnohdy nesmyslná průmyslově zpracovaná jídla. A to jako celek se samozřejmě začne podepisovat.

A co byste poradila? Jak tohle změnit?

To je těžké takhle popsat pár slovy. Pokud myslíte, co bych poradila obecně, tak tam bychom museli začít od toho, aby lékaři nebyli přetížení, byl jich dostatek a měli na pacienty dost času. Aby se do medicíny více zapojil psychosomatický přístup, hlavně v prvních liniích ordinací praktických lékařů. A asi nejvíc, aby spolu byli schopni odborníci – tj. lékaři, psychologové, ale třeba i terapeuti jiných medicín, například akupunkturisté, spolupracovat, a aby tak člověk mohl skutečně dostat komplexní péči.

A pokud jste myslela, co bych poradila těm lidem, kteří v tom tlaku jsou – asi aby se o sebe lépe starali a hledali cesty, jak zařídit, aby na ně ten tlak tolik nedopadal. Aby uměli relaxovat, pobývali hodně v přírodě, denně se pohybovali, a hlavně si nastavili stravu, která se co nejvíce blíží přirozenosti – tedy základní suroviny, ovoce a zeleninu, bez průmyslově zpracovaných jídel, která nás velmi zatěžují.

Může pomoci tradiční čínská medicína? Jaké zaujímá postavení v dnešní společnosti? Nakolik jí lidé důvěřují?

Tak TČM samozřejmě pomoci může. Je sama o sobě velmi komplexní a myslím, že by bylo ku prospěchu věci jí v rukou odborníků dát důvěru. Stran jejího postavení ve společnosti je to spíše politická otázka. Bohužel u nás je její místo ve společnosti obhajované pouze pár odborníky, lékaři jí příliš nedůvěřují. Možná i proto, že ji neznají, a pak samozřejmě neví, co si o tom mají myslet. Některým to připadá dokonce nebezpečné, a to je velká škoda, protože ona má svou logiku. Je až neuvěřitelné, kolik informací, které tato medicína tradičně tvrdila, se nyní v 21. století ukazuje pravdivých ve světle vědeckých objevů.

Možná trochu mate její jednoduchý a někdy úsměvný jazyk, kterým jevy popisuje, ale pak vlastně zjistíte, jaká krása v té jednoduchosti vlastně je. Co se pak týče běžných lidí – tam to vidím optimisticky, zájem ze strany pacientů vždy je a hodně lidí už pochopilo, že pokud chtějí být zdraví, je třeba vzít trochu odpovědnosti do svých rukou.

Předpokládám, že vy jakožto vystudovaná lékařka můžete zabrousit do alternativní medicíny a věnovat se jí naplno. Ale co člověk, který nezná ani základní anatomii a považuje se za léčitele?

Tam vidím trochu problém. Pozoruji ve svém okolí některé „léčitele“, nebo i terapeuty různých medicín, a musím říct, že mi někdy dost trne v zádech. Uznávám a věřím, že jsou samozřejmě lidé, kteří mají dar vidění, léčení, a ten je vede. To jsou takoví ti „praví léčitelé“, jenže těch je málo. A navíc ti mají také dost pokory a umí pracovat i sami se sebou tak, aby neubližovali. Umí u sebe najít pýchu a sebestřednost, uvědomují si své limity. Bohužel je ale i mnoho takových, kteří nejsou dobří jako ti „skuteční“, mají sami nezpracované věci, vede je hodně touha po moci, pasují se do role medicinmanů a bez znalosti základní anatomie a fyziologie svým přístupem typu: „Klidně vysaďte všechny léky, není problém…“ můžou i ublížit.

Já osobně vůbec nejsem proti léčitelům. Znám ty dobré i ty špatné a myslím, že je to hlavně o lidech a jejich volbě. O tom mít zodpovědnost za to, komu se dám všanc, koho požádám o spolupráci na svém zdraví. Je třeba být v tomto obezřetný.

Už Hippokrates se zasazoval o individuální přístup k pacientovi. Co byste poradila člověku, který je na vážkách, zda věřit více klasické medicíně, nebo alternativním metodám?

Poradila bych mu pečovat o své zdraví, vzdělávat se, věnovat se hodně prevenci. Nenechávat své zdraví komplet v rukou někoho jiného. No a pro stavy, které sám nezvládnu, mít moudrého lékaře, který je otevřený spolupráci s bylinkářem či homeopatem a řešit to komplexně, podle toho, jak vážný problém je. Záleží velmi na tom, co uneseme a co chceme.

Každý má možnost volby a jsou i ti, kteří se prostě léčí sami a je to jejich volba. Pak ti, kteří chodí k alternativcům a mají se hezky a nic jim nechybí. A pak také ti, kteří chodí zásadně k lékaři a jinou možnost by ani nevolili. Toto rozhodnutí musí udělat každý člověk sám. Jen si myslím, že by měl mít optimálnější podmínky v té vzájemné spolupráci. Je mi trapné, když mi lidé sdělují, že „se doktor divil, jak se zlepšili, ale oni mu přece nemůžou říct, že chodí na čínskou medicínu…“ To je smutné. A je mi líto, že ten moudrý doktor se sám nezeptá: „A co jste pro to udělal? To mě zajímá! Jak se vám to povedlo?“

MUDr. Michaela Šimková

Vystudovala medicínu na UK v Praze. Působila v psychiatrické léčebně U Honzíčka v Písku, v nemocnici v Českých Budějovicích, dále na Klinice Čínské Medicíny v Hluboké nad Vltavou a Praze a od roku 2008 v soukromé ordinaci celostní medicíny v Českých Budějovicích. Pořádá semináře v rámci své školy Akademie Medicíny Souvislostí. Publikuje v časopisech, vystupovala také v TV pořadech, například Kouzelné bylinky nebo Sama doma.